Jmenuji se Petra Řezáčová a ke zdravému jídlu mě přivedly zdravotní potíže a následně i histaminová intolerance

Histamin už nevnímám jako nepřítele, ale jako svobodu na talíři

Vaření a pečení bez histaminu mě posouvá a otevírá neskutečné možnosti kombinací.

21-denní cesta k rovnováze

Po každém dlouhodobém hodování je fajn vrátit své zažívání zpět do rovnováhy

Každé vybočení z našeho běžného stravování pro naše zažívání znamená zátěž. Proto jsem se rozhodla sdílet s vámi svou 21-denní cestu k rovnováze svého trávení, tedy střeva - našeho druhého mozku.

1. DEN - 3.1.2026

Začínáme! Jste zvědaví, co jsem na sebe (vás) uchystala?

Každé ráno už roky začínám cvičením. Oblíbila jsem si orgánovou sestavu. Rozproudí energii v jednotlivých orgánech, aby celý den dobře fungovaly.
Skvělý je jakýkoli pohyb, rozhýbání se, protažení nebo si při čištění zubů udělat pár dřepů.
Když se mi podaří být někde na dovči s hotelu s bazénem, je pro mě top jít si ráno před snídaní zaplavat.  Jako znamení Štíra miluji vodu a plavání mě nabíjí.
Protáhněte tělo jakýmkoli způsobem, i když se vám vůbec nebude chtít a uvidíte, že se vám zlepší nálada i celý den.

Víc jak 10 let se stravuji makrobioticky. Občas vybočím, ale zase se k tomuto stylu vrátím. Dělá mi dobře. Našla jsem ten správný směr. Každý to máme jinak, každému sedí něco jiného, ale teplá polévka udělá dobře všem a na to si klidně vsadím. 
A teplá polévka po ránu? Dokonalý to počin. Před X lety jsem si jako každodenní žrout ovesných vloček s jogurtem a ovocem, nedovedla představit jíst ráno polévku. A přiznám se, že mi to trvalo několik měsíců než jsem si ji opravdu zamilovala. Dnes je to tak, že bez ní nezačínám den. A když jsem náhodou někde, kde to nejde a dám si něco jiného, pak mě celý den honí chutě. 
Takže moji, milí, jestli jste jen trochu nakloněni tomuto nápadu, jděte do toho. Zkuste se mnou jen těch 21 dní a třeba se vám polévka stane zvykem tak jako mě.

2.DEN - 4.1.2026

Půst versus přerušovaný půst

Drželi jste někdy půst? Takový ten jen o vodě. Já kdysi v mládí a bylo to hrozné. O něco míň hrozné bylo vydržet rýžový půst, který jsem zkusila ne tak dávno. Jen uvařená rýže bez soli a napařená zelenina bez soli.
Výsledek? Skoro stejný. Snídaně ještě v pohodě, vyhládlá po noci jsem si  docela pochutnala. Oběd jsem snědla jen na půl a večeře? Při pomyšlení na stejné jídlo se mi zvedal kufr. Dalo by se tím říct, že se půst vydařil:-)
Ale....druhý den byl ještě větší katastrofa. Mé tělo se snažilo dohnat všechno co zameškalo a jedlo a jedlo až se přejedlo na další dva dny. Závěrem musím konstatovat, že tento počin byl pro mě naprosto zbytečný.

A nemyslím si, že je půst o zvyku nebo přemáhání. Zkrátka nejsem ten typ. Vystavovat tělo stresu a tlaku je horší než sníst kus máslového dortu o půlnoci.

Tím nechci říct, že je půst špatný a ať jej nedržíte. Jen si to hezky vyzkoušejte na vlastní kůži, pokud už v tom pravidelně nejedete.
Naopak tím chci vzdát hold všem, kteří půst vydrží i několik dní, dělá jim dobře, fungují v běžném životě a dokonce chodí do práce.

Co z toho plyne pro mě? Nejsem půstový typ. Je to pro mě extrém, vybočení z rovnováhy, kterou se spíše snažím  nastolit

Co pro mě není extrém je přerušovaný půst 16/8, který spočívá v tom, že 8 hodin jím a 16 hodin nejím. A neznamená to, že jím 8 hodin v kuse :-)))). Taky neznamená, že jím 8 hodin v noci :-( Respektuji své tělo a také biologické potažmo orgánové hodiny. Snídám mezi 8 a 9h večeřím v zimě do 18h a v létě do 19h.
Roky zkoušení a vychytávání. Tělo si na ty časy zvyklo a hlásí se o jídlo samo.

Při přerušovaném půstu si čas jídla zkrátím na 8 hodin. takže snídaně v 9h a večeře v 17h. Mám na sobě vyzkoušeno, že čím dřív večeřím, tím lépe se mi hubne. I když tenhle půst není primárně o hubnutí, ale o tom, aby si tělo a hlavně trávení odpočinulo.

Můžete si zvolit i interval 14/10, který v podstatě dodržuji aniž bych se o to nějak snažila. A právě proto na mě působí dietně a očistně větší rozpětí 16/8.

Jídla volím výživná a sytá. Do ranní polévky přidávám semínka a obilí- třeba rýži nebo těstoviny. Nezapomínám na vhodný olej, pro nás histaminiky nejlépe olivový.
Oběd mám tzv.kompletní talíř -bílkovina ( luštěniny), obilovina (rýže, jáhly, pohanka...) a tepelně upravená zelenina (všechny možné druhy).
Večeři volím podle hladu buď také kompletní talíř nebo jen obilí a tepelně upravená zelenina.
Pokud mám velký hlad nebo mě honí mlsná dám si sladkou svačinu. Sladkou ne bílým cukrem ale přirozeně - ovoce, ořechy, datlová tyčinka, nebo domácí dezerty bez cukru (o těch zase v jiném článku). 
Sladké při očistném půstu ani ve zdravé formě nepřeháním.

Přerušovaný půst nestojí na makrobiotické stravě ani jiném výživovém směru. Stojí na dodržování hodin jídla a hodin půstu. Ať už vyzkoušíte jakoukoli variantu, přeji ať vám přinese přesně to, co od něj očekáváte.

S Láskou Petra 

3. DEN - 5.1.2026

Cukr - zabiják?

Cukr je velké téma. Napsalo se o něm mnoho článků. Mohla bych napsat ANO, cukr je zabiják a tím celý článek ukončit. Ale mám k němu v hlavě víc myšlenek, tak se tu rozepíšu o své zkušenosti. S někým se shodnu, s někým ne, ale o tom tento blog není.

Snědla jsem za svůj život hoooodně cukru, kolik kilo nebo snad tun si netroufám říct. Jako dítě jsem nejedla skoro nic. Ani sladkosti mě nelákaly tak jako dnešní děti. Jsem stará škola a nabízet dítěti místo hlavního jídla koláč, jen aby něco snědlo a nemělo hlad, je blbost. Žádné dítě v našem moderním světe ještě hlady neumřelo. Znám to, protože já jsem opravdu nejedla skoro nic.
Obrat nastal v pubertě. Asi hormony nebo co. Všechno mi moc chutnalo, hlavně buchty a moučníky. Ty miluji dodnes. Všechny z bílé mouky a cukru. Tehdy jsem ještě nechápala spojení cukru a propadů svých nálad. Teď už vím o něco víc, ale stále jsem na cestě vlastního poznání.

Dnes se cukru vyhýbám. Cukr v našem těle způsobuje záněty, nepřirozeně nás zrychluje (ADHD), zdánlivě vylepšuje chuť jídla, ale způsobuje přesný opak - závislost jako na drogách. Přemíra cukru komplikuje nám ženám život v podobě kvasinek (což většina z nás zná). Může za výkyvy krevního cukru a zatěžuje slinivku. A to nejdůležitější - ovlivňuje negativně naši střevní mikroflóru a tím i náš mozek a kůži. Už jsme si psali, že střevo je náš druhý mozek, takže cukr ovlivňuje jak se cítíme psychicky. Naši náladu a rozpoložení. To jestli se cítíme spokojené a sebevědomé. Až tak moc velkou moc cukr má!!!

Nejsem asketa a když mě na dovolené něco láká, dám si to. Ten pocit je už jiný, cítím cukr na jazyku ještě nějakou dobu po snězení zákusku. Někdy za to stojí, někdy vůbec. Jak s oblibou poslední dobou tvrdím: Nejlepší dortíky totiž dělám já. A není to samochvála, je to realita. Mé dezerty nemají cukr, bílou mouku ani žádné chemické přísady a náhražky.

Dospět do tohoto stavu mi trvalo dlouho. S jinou - makrobiotickou stravou to šlo ale daleko líp než s českou klasikou.
Sladkou chuť naše tělo potřebuje, ne však v podobě bílého rafinovaného cukru. Skvělé je ovoce, datlový nebo javorový sirup a nejlepší je sladká zelenina. Takový uvařený batát rozmačkaný s trochou ghí, je skvělá pomazánka na palačinky. Nevěříte? Pro závisláka na cukru to zcela určitě nebude velké terno, ale všechno je o zvyku. Není se co divit, když se dnes cukr přidává i do jídla, ve kterém bychom ho vůbec nečekali.
A všechno čistě z obchodního hlediska. Čím víc cukru jíte, tím větší závislost a tím víc a víc daný výrobek chcete. Přímá úměra. A taky začarovaný kruh ze kterého nejde jen tak vystoupit. Je to sakra těžké, ale ne nemožné.

Cukr obsahují i limonády a to v hojném množství a taky víno. To si ráda dám. Kvalitní a nejlépe od vinaře, žádné komerční siřičitany nacpané lahve. Ale domácí s původem a minimem chemie. Pro nás histaminiky důležitá věc.

A napadá mě ještě jedna věc, která stojí za zmínku a to jsou umělá sladidla. Tváří se zdravě, jsou propagována firmami , které je vyrábí, jsou to čistě chemické sloučeniny a zdraví opravdu nepřinesou. ( a za mě - též je poznám - mají divný ocas). Než sladidlo, to radši cukr.

Další výzva a úkol pro mě zní - bez cukru a taky bez vína, potažmo alkoholu. Kdo všechno tohle už zvládáte a chcete se ke mě přidat, vynechte taky všechny ovocné sirupy. Pokud nemáte histaminovou intoleranci, je úplně nejlepší sladit rýžovým sirupem nebo ječným sladem.

A koho zajímá proč máme chutě na sladké, počkejte si na další článek.

S Láskou Petra

4.DEN - 6.1.2026

Palačinky bez cukru

Dnes mám pro vás názornou ukázku, abychom nebyli jen u teorie.

Recept na zdravé palačinky bez lepku, mléka cukru.

Budete potřebovat:
500 ml rostlinného mléka, nejraději mám kokosovo-rýžové kupované, ale můžete si mléko doma vyrobit nebo použit jakékoli jiné rostlinné mléko.
100 g rýžové mouky
100 g kukuřičné mouky
špetka soli
lžíce oleje, například rýžový-nemá žádnou vůni

Suroviny rozšlehejte metličkou na řidší těsto.
Je potřeba nepřilnavá pánvička, kterou hodně rozpálíte. Vymazávat olejem nemusíte.

Hotové palačinky můžete mazat marmeládou bez cukru nebo použit na slano - namazat pomazánkou, uvařenou a rozmačkanou sladkou zeleninou jako je dýně či batát a nebo naplnit a zabalit jako tortilu.

Také si můžete udělat domácí nutellu , jejíž recept najdete na Herohero

nebo v mém Dezertovém mini kurzu

5.DEN - 7.1.2026

Proč máme chuť na sladké

Znáš to, celý den se držíš a večer máš nezvladatelnou chuť na sladké. Říkáš si jak je to možné?

Měla jsem to tak roky, když jsem zkoušela různé diety. Zvládla jsem se ovládat i několik dní a pak totální selhání. Výčitky a otázka: Proč?

Teď už vím, že žádná drastická dieta mi k cíli nepomůže. A taky vím, že sladkou chuť tělo potřebuje. Tu přirozeně sladkou ze sladké zeleniny a ovoce.

Když mě honí mlsná na rychlý cukr, tak vím, že hned z několika příčin:

1/ Jsem unavená. Celý den se honím bez zastavení a do večera ještě potřebuju zvládnout tolik věcí. Místo toho, abys si sedla s nohama nahoru, tak něco v rychlosti slupnu. Přiznám se, že u nás už se klasické sladkosti nekupují, ale občas se najde nějaká dobrá duše, co koupí něco dceři a manželovi. To pak jdu na tajnou výpravu a šup - chvilková úleva.

2/ Cítím tlak, jsem na nervy nebo ve stresu. A většinou taková chvíle přichází až večer, až se zastavím. Vlastně nevím co dál. Sladké to na moment vyřeší.

3/Špatně poskládaný jídelníček. Chybí tzv. kompletní talíř - sacharidy, bílkoviny, teplá zelenina. Mám na sobě odzkoušeno. Pokud mám na talíři zastoupeny všechny chutě, nic už nehledám. Tělo je uspokojené.

4/Zvyk. Ke kávě, na návštěvě, v kavárně, v kanceláři s kolegyní, jako sladká tečka po obědě, k televizi....Ještě něco tě napadá? Když jsem sladila kávu, bylo to v pohodě, když jsem ji sladit přestala, chtělo to něco k ní...
Dnes už si vychutnávám kávu samotnou, jsem gurmán na různé ovocné druhy. A můj zdravý dezert si dám zvlášť. A někdy zjistím, že už ho ani nepotřebuju, že mě káva stačí.

5/Hormony. A tam mám velké rezervy. Tyhle hormonální výkyvy mě vždycky dostanou. Je to takové rychlé dodání radosti. Naštěstí to není často. 

A co tedy s tím? Potrestat, zakázat, trápit se víc času v tělocvičně. Hm....to mi nikdy nefungovalo, takže to nemůžu doporučit ani vám.

Zkuste se zamyslet nad tím jak, kdy a co jste jedli. Jestli vám v jídelníčku nic nechybí.
Zastavte se na chvíli, dýchejte a na nic nemyslete.
Zavolejte kamarádce, společný smích zaženete chutě na sladké líp jak lžíce medu.
Napijte se, možná to není chuť, možná je opravdu potřeba se zavodnit.
Mějte po ruce něco zdravě sladkého. Třeba jen datle nebo fakt drahou a kvalitní čokoládu(té já vždycky sním jen malé množství- je mi líto peněz i té čokolády :-)))))))
Obejměte sebe nebo někoho kdo je poblíž, svěřte se mu.

Vytřepej se, zaskákej, zběsile tanči, křič, zpívej. Klidně u toho můžeš vypadat jak blázen - alespoň tě to pobaví.

A nebo běž a to sladké si užij. Sedni si. Kousej po malých kousíčcích, zahraj si na hamouna, třeba tě ta chuť v půlce přejde. 

A hlavně - žádné výčitky!!!  Zítra je nový den, nový začátek.

S Láskou Petra

6.DEN - 8.1.2026

Choďte :-)

Máte rádi pohyb? Necháte se kamarádkou zlákat do posilky nebo na aerobic? Chvíli tam chodíte, abyste ji nezklamaly a pak vynecháte nenápadně jednou dvakrát a pak už to nemá cenu....?

Celý život zkouším, co by mě nejvíc bavilo. Trápím své tělo v davu žen, které jsou buď už úplně na jiné úrovni nebo jsou naprosto nemožné a myslí si, že je jedno cvičení měsíčně spasí, stejně jako mě :-)))))

Nejdéle jsem vydržela u jógy, která mě i díky cvičitelce, chytla. A pak přišel covid.
Jediné, co jsme mohli dělat, byla chůze.
Každou sobotu v lese, parta stejně naladěných lidí. Covid nás spojil. "Něco", co bylo tak šílené, že jsem za něj opravdu vděčná. Ta energie, poznávání nových zákoutí naší země, jídlo v přírodě. Nic nám nechybělo. Byli jsme skutečně šťastní.

Chůze mě vždycky bavila - pohyb, na který stačím. Tam, kde to miluji - v přírodě.
Chůze je pro mě lék na všechny neduhy. Na střeva, která tento pohyb milují. Na histaminovou intoleranci, protože ta nemá ráda stagnaci. Na přetíženou hlavu, vztek i smutek.

Nezáleží na tom, kolik kroků denně ujdete, kam a s kým, ale choďte. Je to lék.

S Láskou Petra

7. DEN - 8.1.2026

Mlgání neboli výplach dutiny ústní olejem

Jak se cítíte sedmý den? Zvládli jste se mnou alespoň jednu změnu?

Veřejně se tu přiznám, že jsem zatím dodržela všechny kroky, co jsem si stanovila a procházím detoxem. Cukrovíčka a vínečka bylo očividně víc, než jsem čekala. Mé tělo se zbavuje a zbavuje. Bolí mě hlava a v puse mám fakt nepříjemný pocit. Ještěže znám jeden úžasný fígl na očistu dutiny ústní. A to:

Výplach úst olejem. Spočívá v tom, že převalujete v ústech lžíci oleje cca 10 minut, přičemž se na olej navážou bakterie a  toxiny, které se vyplivnou. Je to stará ajurvédská metoda, která detoxikuje ústa, omezí plak a osvěží dech. Nejlépe ji praktikovat ráno hned po probuzení. Následně si lžící oškrábat usazený plak na jazyku a potom teprve vyčistit zuby. Je vhodné půl hodiny nejíst a nepít. Pokud se necítíte dobře, je skvělé opakovat tuto metodu i večer před spaním.
Chce to trochu tréningu, ale když se při tom zabavíte jinou činností, tak vám 10 minut uteče jak nic.

Je mi trochu lépe, ale tělo se bude určitě čistit ještě pár dní. Takže skvělé je projít se na čerstvém vzduchu a taky pořád nehledět do těch všech zářících obrazovek.
Což zrovna dnes moc nejde, protože pro vás chystáme s kolegyní velkou věc na jaro ve stejném očistném duchu jako je tahle má 21-denní cesta rovnováhy.

8.DEN - 9.1.2026

Co jsem dnes jedla :-)

Můj muž s oblibou tvrdí, že "Nežije proto aby jedl, ale jí proto, aby žil". Ovšem když bude jíst jídlo, které nebude výživné nebo snad bude zdraví škodlivé, tak dlouho žít nebude nebo bude jen přežívat. A to nikdo z nás nechce.

Také máte podobné přesvědčení? Nebo jiné heslo pro svůj jídelní rytmus? 
Já zase s oblibou tvrdím, že "Jste, to co jíte".

A citát od řeckého lékaře Hippokrata bych nechala tesat do kamene:

"Nechť je tvé jídlo tvým lékem a tvůj lék nechť je tvým jídlem"


 
Ráda jím s někým a ještě radši vařím pro návštěvu. A jsem šťastná, když jídla nezná a moc jí chutnají. To je ta nejlepší zpětná vazba.
Přináším vám inspiraci jídel jednoho dne. Snězeno mezi 9 a 19 hodinou, což není interval 8/16 ,ale většinu dne jsme pracovaly na společném projektu a čas úplně jinak ubíhal.

Ranní polévečka s mrkví, pórkem, černou ředkví, dýní.

Základem je zeleninový vývar, sůl, olivový olej, koření od Sonnentoru. V talíři pak nakonec přidáno pesto z medvědího česneku, opražené semínka a klíčky z černé čočky. Na zasycení lze přidat uvařenou rýži.

Řepové karbanátky, hrachovo-celerovo-jáhlová kaše 

Karbanátky z řepy jsou nastrouhaná řepa, rozmarýn, chia a  slunečnicová semínka, sůl, česnek, pohanková mouka. Kaše je z uvařeného hrachu, celeru a jahel. Jako základ je cibulka do zlatova.

Ovocný koláček s pudinkem bez mouky

Základem je korpus bez mouky z mandlové a kokosovém mouky. Pudink je z domácího ovesného mléka a karobu. A nahoře je naše domácí ovoce z mrazáku.

Dýňová ala sýrová omáčka a rýžové těstoviny

Dýňová omáčka je dýně uvařená na cibulovém základu. Sýrovou chuť dělá v omáčce lahůdkové droždí, dále kombinace uzené papriky, česneku a nakonec kukuřičný škrob. Těstoviny rýžové a jako bílkovinu na kostičky opečené tofu a restované houby shitake.

9.DEN - 10.1.2026

EMOCE A SEBELÁSKA

Emoce. Kolik jich vlastně máme? Kolik jsme jich už za svůj život zažily? Propisují se do našeho těla.

Radost, smutek, hněv, strach, překvapení, znechucení.....

Jsme s nimi spojení ať chceme nebo ne. 

Láska, stud, vina, žárlivost, naděje, soucit, empatie, osamělost, bezradnost, nervozita, úleva....

 I s jídlem jsou spojeny emoce, i když si to často neuvědomujeme. Jíme, když máme radost, ale i tehdy, když jsme smutní, unavení nebo ve stresu. Někdy jídlem pečujeme o tělo, jindy se jím snažíme utlumit bolest. A čím citlivější tělo máme, tím víc nás učí naslouchat nejen tomu, co jíme, ale i proč jíme. 

Zvláště u nás žen je vše spojeno s emocemi mnohem více než u mužů. A s tím souvisí SEBELÁSKA.

Kolikrát za den na sebe myslíme až poslední? Držíme se, fungujeme, dáváme – a večer jsme totálně vyčerpané. Umíme být laskavé ke všem kolem, jen ne samy k sobě. Sebeláska není sobecká ani složitá, jen si dovolit nebýt silná. Přestat se trestat za to, že jsme nestihly všechno jak jsme chtěly. Že jsme unavené, citlivé, jiné. 
 
A často se to projeví právě na talíři – odbýváme se, jíme ve spěchu, zbytky nebo „něco jen tak“, jako by ani naše tělo nestálo za péči, která je ve skutečnosti jedním z laskavých projevů sebelásky. 

Ženy, mějme se rády, oceňme, co všechno zvládáme, co všechno jsme už dokázaly. Odměnou nám bude naše zdravé tělo, které nám odpustí i občasné hříšky.

10.DEN - 11.1.2026

SEMÍNKA - taková malá jemná síla

Semínka jsou symbolem začátku, nového života. I když jsou malá, tichá a nenápadná, nesou v sobě obrovský potenciál. Možná proto mě to k nim přitahuje. Miluji všechna semínka, nejvíc asi používám slunečnicová a dýňová.

Semínka obsahují zdravé tuky, vlákninu a minerály, které mohou podpořit trávení, pocit sytosti i hormonální rovnováhu. Pro nás ženy jsou zrovna při hormonální nerovnováze v perimenopauze velice vhodná dýňová.

U citlivého trávení jako máme například my histaminici, je důležitá tepelná úprava pro lepší stravitelnost. Syrová semínka mohou být pro tělo těžká a zatěžující. Proto je lehce opražuji, čímž se stanou lépe stravitelnými, jemnějšími pro střeva a chuťově plnějšími. Skvělé je také vařit semínka přímo v jídle, třeba v polévce nebo rizotu.

Ještě šetrnější variantou je gomasio – směs opražených semínek (nejčastěji sezamu) a soli. Právě tato kombinace je považována za jednu z nejlépe stravitelných forem semínek vůbec. Gomasio se používá jen v malém množství, jako dochucovadlo, a přesto dodá jídlu chuť, minerály a takovou tu "třešničku na dortu". 

Mezi nejčastější patří lněná, dýňová, slunečnicová, sezamová nebo konopná. Pro citlivé trávení a histaminovou intoleranci bývají lépe snášena:
lněná semínka (ideálně mletá těsně před použitím, ihned žluknou)
dýňová semínka (lehce opražená)
sezam ve formě gomasia
konopná semínka (jemná, mletá)
Každé tělo reaguje jinak, takže důležitější než výčet všech pozitiv je vlastní zkušenost.

Semínka nejčastěji používám pražená do ranní polévky, je pak více sytá, do krémové polévky, aby bylo co kousat, do rizota nebo placek, v létě do salátů. Gomasiem sypu jídlo, když se mi zdá málo výrazné nebo nedosolené.
Není nutné je jíst každý den a stačí 1-2 lžičky denně. Míň někdy znamená víc, je fajn poslouchat své tělo. Při přemíře může vzniknout nadýmání nebo tlak v břiše.



Semínka jsou zázrak ale ne nutnost. Jsou pozvánkou k vědomému jídlu. Když je jíme s citem, mohou být křupavým doplňkem a milou formou péče o naše tělo.

11.DEN - 12.1.2026

 Ne všechno „zdravé“ je pro každého 

Dlouho jsem si myslela, že když budu jíst „správně“, tělo se zklidní. Zdravě, čistě, podle doporučení. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc mi nebylo dobře. Až mi došlo, že problém není v tom, že bych se snažila málo – ale že jsem nenaslouchala svému tělu.

S histaminovou intolerancí se velmi rychle ukáže, že ne všechno, co je považované za zdravé, je zdravé i pro mě. Potraviny plné benefitů, fermentované dobroty, semínka, ořechy, „super“ suroviny… všechno to, co má tělu pomáhat, ho může paradoxně zatížit.

U histaminu nefungují univerzální rady. Funguje pozornost. Všímání si detailů. To, jak se po jídle cítím. Jestli mám víc energie, nebo se mi stáhne tělo a hlava ztěžkne. Moje tělo mi nedovolí jíst bezmyšlenkovitě – ale právě tím se učím.

Časem jsem pochopila, že méně je někdy víc. Že jednoduché jídlo není chudé jídlo. A že když uberu ingredience, tlak i očekávání, tělo se může konečně zase nadechnout.

Histaminová intolerance mě naučila jednu zásadní věc: zdraví není jen o dokonalém talíři, ale o vztahu k sobě. O odvaze jíst jinak, než se doporučuje. A o tom, že poslouchat vlastní tělo je víc než poslouchat trendy. O sebelásce, zklidnění, rovnováze pouštění.

12.DEN - 13.1.2026

Je libo "parkovat" příbor?

Házíš do sebe oběd jako v závodní jídelně? Půl hodiny na jídlo, z toho ti dvacet minut zabere cesta tam a zpátky… a pak se divíme, že tělo nestíhá

Tělo ale závodit neumí – a trávení už vůbec ne.

Ruku na srdce. Kdo jíme v klidu bez rušivých blikajících obrazovek? Jíst v klidu není samozřejmost. Když jíme sami, často sáhneme po mobilu jen proto, že nám připadá, že kousání trvá moc dlouho. Jsme zvyklí pořád něco dělat, pořád být zaměstnaní. Zastavit se a jen jíst nám připadá skoro nepatřičné.

Možná i proto je tak příjemné jíst s někým. Rozhovor nás přirozeně zpomalí, ruce zůstanou prázdné a pozornost je víc u jídla než u obrazovky. Jídlo má prostor – a my s ním. Společné stolování je dnes už takový malý zázrak. Málokdy se sejde rodina spolu u jednoho jídla denně. Každý má své zájmy, jinou pracovní dobu, jiný čas na jídlo. U nás máme ten společný čas alespoň o víkendu a moc se na něj vždycky těším.

Pomáhá i malý trik: zaparkovat příbor. Položit ho po soustu na talíř a chvíli jen žvýkat. Bez toho, abychom si už automaticky nabíraly další kousek, i když pusa ještě není prázdná. Tělo tak dostane šanci dohnat hlavu.

Když zpomalíme, zapojí se i oči. Všímáme si barev, tvarů, vůní. Naše chuťové pohárky mají čas se rozvinout. A najednou víme, co vlastně jíme – není to jen o zaplácnutí hladu.

Možná nejde o to mít víc času. Možná stačí dát jídlu aspoň kousek pozornosti. Protože i to, jak jíme, je zpráva, kterou tělu posíláme.

A tak mám teď pro sebe a také pro vás výzvu. Jsem na mobilu většinu času u jídla a teď to chci změnit. Dejme si dnes alespoň jedno jídlo v klidu, bez mobilu a nejlépe s někým. Držme si vzájemně palce.

13.DEN - 14.1.2026

 Taky to znáš? Jdu spát „hned“… a je půlnoc 

Taky si večer říkáš, že půjdeš spát brzy, a pak se nějak „záhadně“ objeví jedenáct, půlnoc… a ráno se divíš, že ti nechce vstávat? Spánek má s jídlem společného víc, než by se na první pohled zdálo.

„Když spím málo, jím víc. Ne proto, že bych měla hlad – ale protože jsem unavená.“ 

Když jdeme spát pozdě, navíc s plným žaludkem, tělo nemá prostor regenerovat. Místo toho, aby v noci odpočívalo, uklízelo a opravovalo, musí ještě trávit jídlo, zpracovávat celý den, vyrovnávat stres. Ráno pak vstáváme unavení, těžcí a bez energie – i když jsme „spali dost hodin“.

Podle přirozených rytmů těla bychom ideálně měli jíst do 18 hodiny a jít spát nejpozději ve 23 hod. Právě v první části noci probíhají hluboké fáze spánku, kdy tělo regeneruje nejvíc – opravuje buňky, uklidňuje nervový systém a dává tělu signál bezpečí. Když tuto část noci přeskočíme, pozdější spánek už to úplně nedožene.

Večer ale často neležíme jen v posteli. Leží s námi události celého dne. Přemíláme, co se stalo, co jsme nestihly, co musíme udělat zítra. Hlava jede na plné obrátky, i když tělo už dávno touží vypnout. A čím víc jsme unavenější, tím hůř se usíná.

Nevyspané tělo si pak během dne hledá energii, kde se dá. Saháme po sladkém, kávě, rychlých slaných svačinkách. Uzobáváme, protože nejsme skutečně nasycené – ne jídlem, ale odpočinkem. Energie chybí, a tak ji nahrazujeme cukrem.

Večer pro mě není o tom na nic nemyslet. To skoro nejde. Myšlenky se ozývají právě tehdy, když se konečně zastavím. Někdo si pomáhá meditací nebo dechem. Já mám svou malou berličku – techniku Ho’oponopono. Není tak daleko od počítání oveček. Jen místo čísel opakuji slova, která dávají mysli něco jemného, čím se může zabývat. Když se hlava zaměstná, přestane se vracet k tomu, co bylo, a k tomu, co má teprve přijít. A v tom tichu se tělo může pomalu uvolnit a usnout.



Možná tedy někdy nejde o to jíst „lépe“, ale jít spát dřív. Dopřát tělu noc, ve které může dělat to, co umí nejlépe – regenerovat. Protože když je tělo odpočinuté, jídlo přestává být berličkou a znovu se stává výživou. I hubnutí jde snáze.

14.DEN - 15.1.2026

Kondice střeva není jen o jídle 

Znáš ten pocit, kdy jsi ve stresu… a první, kdo se ozve, nejsou myšlenky, ale břicho? Stažení, tlak, neklid. I když jídlo bylo přesně jak mělo být...

 „Když je mi těžko v břiše, většinou nepotřebuju nový jídelníček – ale víc klidu.“ 

U mě stres málokdy zůstane jen v hlavě. Většinou se velmi rychle přesune do střev a tam dělá "paseku". I ve dnech, kdy jím pořád stejně, tělo reaguje jinak. A dlouho jsem si myslela, že chyba je v jídle.

Ve stresu se tělo přepne do režimu přežití. A v tomhle módu nemá trávení prioritu. Jídlo sice sním, ale tělo ho nepřijímá v klidu. Střeva reagují rychleji než rozum a dávají jasně najevo, že teď není bezpečno.

U histaminové intolerance je tohle propojení ještě citlivější. I malý stres může spustit reakci, i když na talíři nebylo nic „špatně“. Postupně mi došlo, že nejde jen o to, co jím, ale v jakém stavu jím – a vlastně žiju.

Ve dnech, kdy jsem v napětí, potřebují moje střeva jednoduchost. Méně kombinací, méně koření, víc klidu. Ne experimenty, ale sázka na jistotu. Recepty, které pohladí a nedráždí.

A tak se učím být k sobě v těchto dnech laskavější. Nehledat chyby, ale klid. Nevyčítat si, ale ztišit. Když dám tělu pocit bezpečí, střeva se postupně přidají. A i když to nejde hned, už jen to, že naslouchám, je krok správným směrem. 
Tenhle typ stresu se nedá vyřešit dokonalým jídelníčkem. Pomáhá zpomalit, vydechnout a ubrat tlak. Nedělat víc, ale spíš méně.

Střeva jsou pro mě vnitřní kompas. Neříkají mi, co dělám špatně. Jen mi jemně ukazují, že rovnováha je nutná ve všech oblastech..

15.DEN - 16.1.2026

 Týden bez mouky. Jen jako zkouška. 

Máš taky pocit, že mouka je dnes úplně všude? V pečivu, omáčkách, pomazánkách, „zdravých“ tyčinkách i tam, kde by ji člověk vůbec nečekal. Jako by bez ní jídlo ani nemohlo existovat. A přitom se dá minimálně u poloviny nahradit nebo vynechat úplně.
 
 "Když si dám pauzu od mouky, ulevím nejen střevům"

Nechci nikoho poučovat ani přesvědčovat. Jen si myslím, že týden bez mouky se dá vydržet. A že stojí za to si to aspoň zkusit. Ne kvůli mně, ale kvůli vlastní zkušenosti. Všimněte si, co se změní. Jak reaguje trávení, energie, hlava, tělo.

Osobně mám pocit, že hlavně bílá pšeničná mouka s lepkem je pro střeva hodně zatěžující. Je vymletá, geneticky upravená, těžká. Když už peču, dávám přednost  špaldě – původní odrůdě, která není geneticky upravená, a pro mnohé snesitelnější. Ale i tak… někdy je prostě úleva ji na chvíli úplně pustit.

Zvlášť u citlivého trávení nebo histaminové intolerance je vhodné vyměnit lepkové mouky za mouky bezlepkové. Tělo má méně práce se zpracováním, střeva se vstřebáváním.
Neříkám, že je to cesta pro každého a navždy. Jen že může být zajímavé zjistit, jestli je to cesta pro Tebe.

Tahleta výzva není o zákazu. Je o zvědavosti. O tom dát tělu prostor a poslouchat ho. Po týdnu se můžeš rozhodnout sam(a) – jestli ti bez mouky bylo líp, hůř, nebo stejně. A možná zjistíš, že mouku, potažmo pečivo, vlastně vůbec nepotřebuješ tak jako já. 

 1️⃣ Čím mouku nahradit:

 - místo pečiva → rýže, jáhly, pohanka a další obilí
 - místo zahušťování moukou → rozmixovaná zelenina a luštěniny, kukuřičný škrob
 - místo sladkého pečení → pečené ovoce, kaše, chia pudink, dezerty bez mouky
 - místo chleba k pomazánce → zelenina, rýžové chlebíčky, placky z vařeného obilí

2️⃣ Jak si týden bez mouky ulehčit:

 - neřešit dokonalost, ale jednoduchost
 - přemýšlejte den předem, co budete jíst
 - snídejte něco teplého, nejlépe polévku, dejte si k ní semínka a obilí pro větší zasycení
 - vařte si teplé jídlo i na večeři, nebudete pečivo potřebovat

3️⃣ Na co se během týdne zaměřit:

 - jak reaguje břicho
 - jestli se mění energie během dne
 - jestli máš menší chutě na sladké
 - jestli se ti líp spí a líp myslí

4️⃣ Vydržte, je to jen zkouška, ne verdikt

 - i malá změna může mít velký efekt

 A pokud máš pocit, že teď ještě není ten správný čas, je to úplně v pořádku. Tělo si samo řekne, kdy je připravené na změnu. Tahle výzva tu není proto, abych tě stresovala, ale abych ti nabídla možnost si to jen vyzkoušet. A když to nevyjde dnes, můžeš se k tomu vrátit jindy. Až budeš chtít. Až na to budeš mít prostor. 

16.DEN - 17.1.2026

Co spolu mají společného vyrovnaný talíř a večerní mlsání 

Znáš ten moment, kdy je večer. Děti spí, práce hotová, konečně klid… a najednou přijde TO. Chuť. Na sladké, na slané, smažené, pikantní... Na všechno, co bylo celý den „zakázané“.

Dlouho jsem si myslela, že je to slabá vůle. Nebo, že prostě miluju sladké. Jenže čím víc jsem začala vnímat svoje tělo, tím víc mi docházelo, že večerní chutě se nerodí večer. Vznikají už během dne.

Když přes den jím málo, odbývám se, uzobávám po kouskách nebo vynechávám jídla, tělo si to večer prostě vybere. Neptá se, jestli je to „vhodné“. Jen chce doplnit to, co nedostalo. Energii. Klid. Pocit nasycení.

 „Když se o sebe postarám přes den, večer už tělo nic nedohání.“
 
Mně osobně dává smysl jednoduchý rytmus: tři hlavní jídla denně. Bez neustálého zobání mezi nimi. Maximálně jedna svačina, pokud mám opravdu hlad, nebo lehký zdravý dezert, když cítím chuť – právě proto, abych večer neměla potřebu sníst tabulku čokolády.

Hodně dělá i to, jak vypadá talíř. Když na něm chybí bílkoviny, kvalitní tuky nebo dostatek sacharidů, tělo zůstává nenasycené. A nenasycené tělo si o to řekne později. Často právě sladkým.

 Postupně jsem si začala víc hlídat i denní rytmus. Ne jako dogma, ale jako oporu:
 - snídaně kolem 9 hod
 - oběd kolem 13 hod.
 - večeře kolem 18 hod. 
 - občas si dám zdravý dezert nebo ovoce většinou kolem 11 hod.

Tělo má rádo pravidelnost. Když ví, že jídlo přijde, nemusí panikařit a posílat večer zoufalé signály ve formě chutí.

Možná jsem se o chutích na sladké už zmiňovala dřív. Ale některá témata si zaslouží připomínat. Ne proto, že bychom je nechápali. Ale proto, že na sebe během dne často zapomínáme.
Večerní chutě nejsou selhání. Jsou zpráva. A když se naučíme číst je dřív, nemusí nás honit každý večer.

Jak poskládat vyrovnaný talíř

Ideální talíř není dietní, jen sacharidový a jen zeleninový.

Měl by obsahovat:

• Sacharidy: rýže, jáhly, pohanka, quinoa, polenta, amarant...
• Bílkoviny: luštěniny jako fazole, čočka, hrách, cizrna, tofu
• Zelenina: veškeré druhy - tepelně upravená, čerstvá jen jako doplněk
• Tuky: panenský olivový, sezamový, rýžový, ghí, semínka

 Někdy stačí malá změna na talíři, aby se celý den začal skládat jinak 

17.DEN - 18.1.2026

STRES anebo jak si tu veřejně vylít své pocity

Znáte to? Makáte, děláte, jídlo si chystáte, vše podle pravidel zdravého talíře a svých odzkoušených zásad. A přijde stres. Ten malý plíživý zabiják. Přibližuje se pomalu, ale jistě, žádná pravidla, žádné zvyky, návyky, nic nefunguje. Je tu ON!!!

Všechno je jinak, všechno smete a zničí. Nic pro slabé povahy. Ale i ty silné občas podlehnou. Nemají totiž úniku. Bulíte jak želvy, ačkoli není proč, vztekáte se, ačkoli není důvod, a zlobíte se na druhé, i když neudělali nic špatného. 

Řešení není jednoduché. Nenajdete ho ve sklence vína ani v tom největším sladkém větrníku. Ani zpověď kamarádce není úplné řešení.

Takže se podrobíte.  Zůstanete v posteli nebo na gauči před blikající obrazovkou, aniž byste věděli, co se tam odehrává. A necháte stres ještě chvíli "na koni". Protože všechno je jak má být.

Ráno moudřejší večera. Zapojíte do ranního cvičení několik protistresových technik a říkáte si, že je musíte zařadit pravidelně. Dáte si skvělou snídani a voňavou kávu. Svět je hned růžovější.

A protože je fajn nechat všechny pocity doznít, uděláte si den pro sebe jen s činnostmi, které máte rádi a přesto je neděláte dost často.
On-line meeting, pohodový nákup, plavání, kavárna, a sluníčko rozpouští nejen led a sníh...

A pak s čistou hlavou a odhodláním sednete k PC a v tom vzniklém klidu bez tlaku začnete psát.....

Všechno má své východisko a řešení.

18.DEN - 19.1.2026

 Co jím, když mám histaminovou intoleranci a proč jsem se ještě nezbláznila  

Když jsem se dozvěděla, že mám histaminovou intoleranci, přepadlo mě zoufalství. 6 let makrobiotické stravy mě naučilo jíst kvašenou zeleninu, používat do pečení slady a sirupy a dochucovat miso pastou, umeoctem a sójovkou.

Všechny tyto potraviny jsou prospěšné zažívání a podporují náš mikrobiom. Ovšem ne u histaminika. Toho tyhle fermentové dobroty vyřadí klidně na několik dní z provozu. 

Jestli to máš podobně, tak klid. S HITem se dá plnohodnotně žít. Jen musíš vědět jak, co a kolik.

Histamin máme všichni.
Problém je, když ho tělo nestíhá odbourávat — často kvůli zánětu ve střevech.
Výsledek? Křeče ve střevech, bolest hlavy, nafouklé břicho, únava, vyrážka a stres ze samotného jídla.

Když jsem se otřepala z prvního šoku, vyřadila jsem na čas
 - fermenty, alkohol, uleželé věci
 - rajčata, citrusy, banány, avokádo
 - ryby, hlavně uzené nebo v konzervě.

A ačkoli jsem si vařila každý den čerstvé jídlo, trochu jsem přitvrdila. Čím déle se potravina skladuje, tím více se v ní množí histamin. Každý reaguje jinak na stejný druh, ale v zásadě taková rýže, která stojí od oběda do večeře v teple na lince se přímo hemží histaminem.

Takže… co jím?
Stále si vařím. Jednoduše. Z prvopotravin. Bez lepku, mléka, masa a cukru.
A víte co?  Funguje to.

Základ mé kuchyně:
 - luštěniny (čočka, fazole, cizrna, hrách, tofu)
 - bezlepkové obiloviny (rýže, pohanka, quinoa, jáhly, polenta…)
 - zelenina (hlavně tepelně upravená)
 - ovoce lokální a sezónní ( a také raději tepelně zpracované
 - panenské oleje (olivový, kokosový, ghí, sezamový)
Nic složitého, jen poctivě, s láskou k sobě samé.

Moje 3 HIT pravidla
1️⃣ Vařím čerstvě. Uvařené skladuji vyjimečně.
2️⃣ Nekombinuju milion věcí. Někdy je míň je víc.
3️⃣ Poslouchám svoje tělo. Má vždycky pravdu.

Histaminová intolerance už nevnímám jako omezení, ale jako svobodu na talíři. Šanci pro tvoření, nápady a rozlet v jídle. HIT mi nevzala radost z jídla, ale ukázala mi jak jíst lépe, vědomě a šetrně ke svému tělu. Názorně mi ukazuje, co už nechce a říká, co jíst, aby mi ještě dlouho sloužilo.

To že ho občas neposlouchám, nebo nechci slyšet, je věc druhá :-))

Zajímá Tě víc co se vaří v mé BezHITné kuchyni?

Tudy vstup do mé uzavřené skupinky

19.DEN - 20.1.2026

 Proč moje jídla ulevují trávení (i když vůbec neřešíš histamin) 

Spousta lidí mi říká něco ve stylu:
„Já histaminovou intoleranci nemám… ale po tvých jídlech je mi líp.“
Dává to smysl. Víš proč? Střevo chce hlavně klid

Většina trávících potíží nevzniká přes noc.Jsou to roky:
- stresu
- fast foodu
- kombinací všeho se vším
- polotovarů

Střevo je přetížené a vzniká zánět.

Co mu nejvíc uleví? Rozhodně to nebudou pilule ani zázračné doplňky stravy.
Ale zdánlivě obyčejné věci:

✔ jednoduché kombinace
✔ čerstvě uvařené jídlo
✔ minimum průmyslového zpracování
✔ žádný lepek, mléko a přidaný cukr
✔ teplá zelenina ke každému jídlu

A přesně tak vaří BezHITná kuchyně.

Proč to funguje i bez diagnózy?

Protože:
lepek často dráždí střevo, i když nejsi „oficiálně“ celiak
mléko zatěžuje trávení víc, než si myslíme
a cukr živí kvasinky ve střevech

Studené, syrové a překombinované jídlo dává střevu zabrat

Když tohle ubereš, tělo si oddechne.
A úleva přijde dřív, než stihneš řešit diagnózu.

Takže ne — nemusíš být HITka

Moje jídla nejsou jen pro lidi s nálepkou.
Jsou pro každého, kdo chce:
klidnější břicho
míň nafouknutí
víc energie
a jíst bez stresu

Pokud ti vyhovují, klidně je jez.

Tělo Ti poděkuje.

BezHITná kuchyně není o strachu z histaminu. Je o respektu ke střevu.
A když se o střevo začneš starat líp, většinou se přidá celý zbytek těla.
 Pokud máš dlouhodobé potíže, vždycky má smysl hledat příčinu. Ale mezitím můžeš jíst tak, aby se ti už teď ulevilo

20.DEN - 21.1.2026

 Co si tělo pamatuje 

 „Možná jsme během výzvy nezměnili všechno. Ale tělo si pamatuje každý den, kdy jsme mu dali o trochu víc péče.“ 

Možná jsme nejedli vždy ideálně. Možná jsme někdy sáhli po starých zvycích.
Možná jsme neměli energii, čas ani náladu. A přesto se něco změnilo.

Když jsem do téhle výzvy šla, měla jsem pocit, že bych měla zvládnout všechno. Jíst „správně“, nepodléhat chutím, dodržovat rytmus, být disciplinovaná. Jenže čím víc dní ubíhalo, tím víc mi docházelo, že moje tělo nechce výkon. Chce klid.
Byly dny, kdy se mi dařilo. A pak byly dny, kdy jsem byla unavená, podrážděná, přecitlivělá. Přesně tak, jak to u histaminu bývá. Tělo reaguje rychleji než hlava. A někdy stačí málo – stres, špatný spánek, jedno jídlo navíc – a všechno se rozhýbe.

Dřív jsem to brala jako selhání. Teď to vnímám jinak. Jako informaci. 

Během těchto dní jsem si víc všímala drobností. Jaké to je jíst v klidu. Jaké to je nepřejídat se. Jaké to je dát si jídlo, po kterém není těžko. Respektovat biologické hodiny a sledovat, kdy mě honí chutě.

U histaminové intolerance je tohle obzvlášť citlivé. Tělo si pamatuje všechno. Každý stres. Každý spěch. Každé jídlo, které bylo víc pro hlavu než pro tělo. Ale pamatuje si i opak. Každý moment, kdy mu dáme prostor. Každý den, kdy ho nepřetížíme. Každý malý krok směrem k větší lehkosti.

Možná jsem nezvládla všechno tak, jak jsem si na začátku představovala.
Ale zvládla jsem něco důležitějšího – začala jsem své tělo poslouchat.

A možná právě to je největší smysl celé výzvy.
Ne změnit všechno. Ale začít se víc poslouchat.
Protože i malá změna, když se opakuje, vede ke spokojenosti  v našem těle.

21.DEN - 22.1.2026

KONEC NAŠÍ CESTY!?

Konec nebo začátek? Všechno jednou končí, aby mohlo něco nového začít. 

Naše 21-denní cesta k rovnováze končí. Ale vím, že kdykoli budu potřebovat, můžu se k ní vrátit třeba po prázdninách nebo klidně jakýkoli jiný den v roce. Vím, že je pro mě. Vím, že mi kroky, které jsem podnikla, fungují.

Možná nejsem ve všem úplně stoprocentní a taky vím, že zase přijde běžný režim. Některý den si dám večeři až v 19hod. některý den spolknu jídlo u mobilu a taky si nechám občas přerůst stres přes hlavu a ozvou se mi střeva.

Ale to všechno je život. Nejsme stroje, jsme lidské bytosti, které se učí z vlastních chyb. A já to miluju. I když ta chyba vypadá kolikrát jako totální katastrofa, nakonec jsem ráda, že přišla. Posouvá mě kupředu.

Takže ať už si vaříte jako já nebo máte svůj specifický styl, věřte, že cokoli uděláte pro své tělo, stonásobně vám to vrátí. A to v obou směrech.

Děkuji za vaše reakce, vaše sdílení, a že jsem vám mohla sepsat svou cestu. Moc se mi líbilo pro vás psát a pokud vás to jen trochu bavilo, určitě se nevidíme naposledy.

S Láskou Petra

Ochrana osobních údajů